Tvidler jsem používal jako opakovaně použitelný plastový nástroj se spirálovou koncovkou na odstraňování ušního mazu. Zkusil jsem ho kvůli pocitu zalehnutí v pravém uchu a také proto, že jsem už nechtěl pořád sahat po vatových tyčinkách. Chtěl jsem čistit ucho šetrně a bez toho, abych maz dál tlačil dovnitř.
Nástroj měl oranžovou rukojeť a v ruce nepůsobil křehce, i když byl lehký. Spirálová část byla z měkčího materiálu, takže první kontakt nebyl ostrý ani studený. Žádné dávkování tu samozřejmě nebylo. Vždy jsem použil jednu čistou koncovku, zasunul ji jen mělce do vstupu ucha a udělal dvě nebo tři velmi pomalé otáčky ve směru spirály.
Nejlépe mi to fungovalo večer po sprše, kdy mi maz připadal měkčí. Když jsem zkusil použití nasucho, cítil jsem větší tření. Po každém použití jsem koncovku opláchl teplou vodou s trochou mýdla a nechal ji uschnout na ručníku. To mě trochu otravovalo, protože jsem ji nechtěl uklidit vlhkou, ale zároveň jsem měl jistotu, že pro další použití je čistá.
Co jsem na něm skutečně cítil
První týden se nestalo nic převratného. Ucho nebylo horší, což jsem bral jako dobré znamení, ale tlak v něm nezmizel. Na koncovce jsem občas viděl trochu mazu, většinou spíš na okraji spirály. Nebylo to nijak hezké na pohled, ale aspoň jsem měl pocit, že nástroj něco dělá.
Tvidler jsem používal zhruba šest týdnů, jednou až dvakrát týdně. Častější používání mi nepřišlo rozumné. Po třetím týdnu jsem si všiml, že už si mechanicky nesahám do uší po každém sprchování. Pocit zalehnutí v pravém uchu se zmírnil, ale nezmizel hned. Spíš se pomalu ztrácel v obdobích, kdy jsem nástroj použil opatrně a pak nechal uši pár dní být.
Největší přínos pro mě nebyl v tom, že by Tvidler vytáhl velké množství mazu najednou. Pomohl mi hlavně zbavit se zlozvyku s vatovými tyčinkami. U těch jsem měl tendenci čistit moc hluboko, protože jsem měl pocit, že musím pokračovat, dokud není tyčinka čistá. Spirálová koncovka mě přirozeně brzdila. Když jsem ji zasunul jen ke kraji, dál už jsem nechtěl tlačit.
Co mi nesedělo
- Musel jsem hlídat směr otáčení, protože při opačném pohybu spirála trochu tahala za kůži u vstupu do ucha.
- Po jednom delším čištění jsem cítil krátké svědění, které do rána zmizelo.
- Koncovku bylo nutné pokaždé pečlivě umýt, jinak mi připadala nehygienická.
- Nástroj nevyřešil úplné zalehnutí, když jsem měl pocit silnější zátky.
Jednou jsem to s otáčením přehnal. Nebyla to bolest, spíš nepříjemný tlak a pocit, že se v uchu něco hýbe, i když už jsem nástroj vytáhl. Ten večer jsem ucho nechal být a druhý den bylo všechno normální. Od té doby jsem si nastavil jednoduché pravidlo: jakmile cítím odpor, končím. Do zvukovodu jsem se nesnažil dostat.
Tvidler bych doporučil člověku, který má běžně trochu mazu u vstupu do ucha, chce omezit vatové tyčinky a umí postupovat pomalu. Hodil se mi jako drobná součást hygieny po sprše, ne jako něco, co bych musel používat pořád. Naopak bych ho vynechal při bolesti ucha, výtoku, zánětu, pískání, náhlém zhoršení sluchu nebo když má člověk podezření na větší mazovou zátku. V takové chvíli bych už neexperimentoval a řešil to s lékařem.
Po šesti týdnech jsem měl pocit čistšího vstupu do uší a méně často jsem měl potřebu je šťourat. Nečekal jsem zázrak a žádný nepřišel. Tvidler mi fungoval jako šetrnější náhrada starého zlozvyku, pokud jsem používal lehkou ruku a netlačil. Koupil bych si ho znovu, protože byl omyvatelný, jednoduchý a při rozumném použití mi nevadil.